Blonďatá chvíle

Přejížděla jsem od jedné klientky ke druhé a pomalu se na ni ladila. Cesta byla jedno velké flow – plynula krásně, a tak jsem dorazila dřív, než jsem měla v úmyslu.
Sedím si v autě, odpočívám, užívám klid… a pak se začal odpočítávat čas do erupce blonďaté chvilky.

Tohle nevymyslíte. To musíte zažít.

Abych se vyhnula tomu, že zapomenu klíče, mám je na jednom svazku. Všechny – auto, byt, studio…a začala si s ním hrát. Jen tak mimochodem jsem odcvakla klíč od auta a pohodila ho vedle sebe na sedačku.
Na co jsem myslela? Upřímně… nemám nejmenší páru.

A pak jsem – samozřejmě se zbytkem svazku – vystoupila z auta, zacvakla dveře a zabouchla.
A v tu chvíli jsem se tak trochu probudila. A nevěřícně hleděla na to, co jsem si na sebe vymyslela.

Krok jedna: vypáčit dveře. Eh, radši ne.
Krok dva: šťourat v zámku klackem. Ne, taky nevyšlo.
Krok tři: rozhlížím se, kdo se kde pohybuje. A jdu na to:
"Dobrý den, moc vás prosím, mohla byste mi půjčit telefon? Zamkla jsem si auto… a všechno zůstalo uvnitř."
Paní nevěděla, jestli se má smát nebo si klepat na čelo.

Aby toho nebylo málo, jediné číslo, které si pamatuju, je na… bývalého manžela.
Jo, to fakt chci.
Ale nedá se svítit. Volám – nic. Píšu zprávu – taky nic.

Tak vyrážím ke klientce. Naštěstí je úžasně vstřícná, dovolí mi znovu zkusit napsat. Ale ouha, mám americkou předvolbu. Cizí čísla s cizí předvolbou jsou provařená jako telefonáty nigerijského prince, nezvedat, že ano. 😂

Krok čtyři: Mám hotovost – pojedu vlakem domů!

Pak mi ještě nabídla, že mě odvezou domů, až bude mít auto k dispozici. 

Sedíme po terapii, povídáme si a čekáme na auto. A najednou zvoní telefon, cizí číslo, které jsem naštěstí po čichu poznala – a volá moje dcera.
"Kde jsi?! Už čekáme u auta a nejde se ti dovolat!"
Zpráva totiž dorazila jen z českého čísla, které dcera volala. A já už byla dávno pryč od náhodných kolemjdoucích. Čímžto jim skládám hluboký dík, pokud tohle čtou. Takže sháněla číslo přes společné známé – a u toho pochopitelně bublala, co zas její matka…

Upřímně – byla jsem po smrti naší Honey mimo. Zamrzlá. Bez chuti a inspirace psát. A přála jsem si probrat. Vesmír má fakt smysl pro humor a dopřál mi to v plné palbě.  Takovýhle štulec? To mě fakt nenapadlo.