Cestou Hada

Bůh je všechno, co je. I to, co není.
Není to jen představa, že Bůh je jen dobro a ne zlo. Bůh je.
Je pomlčka mezi slovy. Mezera mezi nádechem a výdechem. Pauza mezi notami.

A právě v těch pauzách dochází k absolutnímu ztišení. A v tom ztišení je Ho možné slyšet, cítit, vnímat – v jakékoliv podobě. Třeba v křiku racka nad mořem. Při pohledu na čerstvě narozené mládě – lidské, zvířecí… je to jedno.
V kreslení, v psaní, v setkání s druhými. Jeho hlas je tichý a vede k sobě. K poznání sebe sama. Vede ke kráse a lásce – ne pro sebe, ale ke službě pro druhé, pro komunitu, pro Matku Zemi, pro Jednotu Boží.

Miluji tyhle pauzy, když jsem na cestě. Výjezd z domu chápu jako výdech. Cesta je pauza. A když dojedu do cíle – nádech.
Při těchto cestách se mi otevírají různá témata – ať už něco, co si mám uklidit v sobě, nebo něco obecnějšího. Nástroj, se kterým pak mohu pracovat s vámi.

Při šamanské cestě procházím šamanským kolem, opírám se o směry, archetypy, živly a světelné bytosti.
A protože se to krásně nasčítalo: Jižní Větry, Matka Velký Had – a slunovrat otevřely téma pýchy, agrese, viny, strachu a bolesti. Na té nejhlubší úrovni.

Přišel sen. Zpracovávám ho už týdny.
Pokud sen pochopím a integruji, nepříjemné pocity neuzavřenosti a stále rozedírané rány zmizí.
Tentokrát se v tom snu nedělo nic. Jen u mých nohou dlel obrovský světelný had.

A v té pauze v autě ke mně Nága promluvila.
Ve formě obrazů a proudu myšlenek.
Když pracuji, ať už se sebou nebo s druhými, vycházíme z pozice oběti. Ale nemůže dojít k uzdravení, dokud nezpracujeme i toho pachatele. Soudce. Agresora.

Dá se říct, že leštíme minci – ale jen z jedné strany. Nikdy nebude čistá, pokud ji neotočíme a neočistíme i tu druhou.

Nebyl to příjemný prožitek. Což ostatně nikdy nebývá.
Ale byl hluboce osvobozující. Otevřely se další vrstvy motivací: proč dělám to, co dělám.

Had pomáhá zbavit se minulosti.
Tak jako on svléká svou kůži, i my můžeme odložit minulost.
Minulé životy, rodovou zátěž i chyby současného života.