Dar nebo obchod?

Dary a dárky jsou v našich končinách zapeklitá věc. Dar je dar — bez ohledu na to, zda jde o dům nebo tabulku čokolády. Jeho podstatou je svoboda. Dám-li něco druhému, je to jeho. A tečka. Žádná skrytá očekávání, žádná pravidla, co s tím má nebo nemá udělat.

Jenže ono to není tak jednoduché. Už od dětství jsme vychovávaní v duchu "něco za něco":
"Když budeš hodný kluk / hodná holka, dostaneš dárek."
"Budeš mít samé jedničky, čeká tě odměna."
"Chováš se slušně na návštěvě? Zasloužíš si zmrzlinu."

A tak se učíme, že dárek přichází jako výměna. Za výkon. Za chování. Za očekávání. Jenže… je to potom ještě dar?

Skutečný dar přichází bez podmínek. Bez očekávání vděčnosti, bez touhy po uznání. Dar z radosti. A jeho cesta končí v okamžiku předání. Co s ním druhý udělá, je už jen a jen jeho rozhodnutí. Třeba ho daruje dál. Třeba ho nepoužije. Třeba ho zapomene. A ano, může to v nás něco spustit — smutek, zklamání, dotčenost. Ale to už vypovídá o nás, ne o obdarovaném.

U dětí je to ještě náročnější. Chceme jim dát to nejlepší — a přitom často podprahově očekáváme, že se "potěší správně". Ale pokud je dar opravdu dar, musí být svobodný i jeho přijetí. Bez viny, bez tlaku.
Možná se netrefíme. Možná to, co my považujeme za poklad, pro ně nic neznamená. Ale právě v tom je síla opravdového darování — přestat vlastnit v okamžiku, kdy předáváme.

Tahle zkušenost se mě dotkla i nedávno — při jednom rozhovoru s přáteli. Situace, ve které se mísily dary, očekávání a pocity nevděku. Když jsem sdílela, jak to po svých zkušenostech vnímám, nesetkala jsem se hned s pochopením. Ale později přišlo. A s ním i uvolnění a klid.

Proto si přeju — a možná i pro nás všechny —
ať se k nám dostávají skutečné dary. Ať my sami darujeme srdcem, ne záměrem. A když už něco dáváme, zvažme proč — a pak nechejme být.