Jak může vzniknout trauma

Když odešla Honey, moje věrná psí parťačka, rozpadlo se ve mně něco hlubšího, než jsem čekala. Bolelo to v těle, v srdci, ve vzpomínkách. Byla součástí mého života, oporou v časech, kdy jsem sama nevěděla, jak dál. A najednou… ticho. Prázdno. Žal.

Rozhodla jsem se jít na kraniosakrální terapii – ne jako terapeutka, ale jako člověk, který potřebuje podržet. 

A během několika jemných doteků jsem se ocitla jinde.

Ve vzpomínce, která nebyla moje vědomá.

Ve chvíli těsně po porodu.

Někdo mě držel a natahoval. 

Měřili mě. A moje tělo si to pamatovalo. Každý obratel, každý milimetr. Hlavně jsem cítila atlas a křížovou kost.

Byla to bolest, kterou moje mysl dávno zapomněla – ale tělo ji nosilo dál.

V tu chvíli jsem se nedotýkala jen sebe, ale všech dětí, které byly takto automaticky vítány na svět.

Bez jemnosti. Bez pocitu bezpečí.

A i jejich těla i duše si to nesou dál – jako otisk, který ovlivní zdraví, celý život. Ale právě tím, že se takový příběh znovu otevře, vědomě zachytí a procítí, může z našeho energetického pole odejít.

A my pak jdeme životem dál – s větší lehkostí, vědoměji. Bez toho, že by nás nevědomě vedlo trauma.

Proto věřím v sílu doteku.

V tělesnou paměť. V možnost znovu se spojit se sebou – bez vysvětlování, bez hodnocení. Jen být. A nechat, co už dosloužilo, jemně odejít.

Pokud tě to oslovilo a cítíš, že tělo nese víc, než dovolí slova, ozvi se. Můžeme se potkat v bezpečném prostoru, kde tě nikdo nebude natahovat – jen podrží.