Když bolí být

Častokrát se ráno vzbudíme s tím, že je to dnes takové nalevačku. Nic moc stav, ale zároveň nám vlastně nic není. Jen tak nějak "šťáva" došla.

Tady se dostáváme k dost kritickému bodu: na jednu stranu spoustu věcí neděláme a odkládáme, protože jsme "unavení" – ale ve skutečnosti se nám prostě nechce. A na druhou stranu se honíme pod bičem, že musíme. (Platit složenky. Být úspěšní. Měřeno… a tady vlastně ani nevím, co by to mělo být. Každý má to měřidlo jiné – ale řekněme podle společenského konsenzu: mít peníze, být známý, létat na dovolenou na Havaj nebo do Japonska, mít vilu s bazénem, drahá auta… Dokázat ostatním, že jsme dost dobří. Že to zvládneme, i když jsme slyšeli: "To je hloupost, to nedokážeš.")
Tohle všechno je v nás zakódované.

Dnes jsem se s touhle únavou, s dekou na hlavě, ráno probudila taky. A dlouze jsem zvažovala, kolik toho "musím" ještě unesu, než mi znovu vypoví tělo.
A to už se se mnou nemazlí. Jsi tvrdá? Tak já taky.

Rozhodnutí padlo – zrušila jsem klienty.
Už jen tenhle krok přinesl velkou úlevu.
A mohla jsem si dovolit nic nedělat.
Nikomu se nevěnovat – jen sama sobě.

Nezrušila jsem klienty proto, že bych nechtěla pracovat.
Právě naopak – je ve mně touha něco dělat, být užitečná, mít pocit, že funguju.
Ale ta touha nebyla pravdivá. Byla to maska, kterou si nasazujeme ve chvíli, kdy nechceme cítit.

Je to tenký led: udělat cokoliv – jen ne se zastavit.
Jen ne být. Jen ne vnímat to hluboké Nic.
Je v tom strach a bolest – ze zániku. Ale důležité je si uvědomit, že Nic je příslibem zrodu nového.
Jen ne slyšet ten tichý hlas v sobě. Hlas, který vede. Který je.

A právě proto jsem dnes zůstala doma.
A taky jsem nastavila jasné hranice. Ne kvůli druhým, ale kvůli sobě.
Měla jsem situaci, kdy se překračoval rámec toho, co je mi příjemné – slovy, očekáváním.
Dřív bych couvla. Možná se snažila vysvětlovat. Nebo "nebýt nepříjemná".
Teď už ne.
Uvědomuju si, že moje ne není zavřené srdce.
Je to otevřené srdce – vůči mně.

A tak zůstávám.
Unavená.
Bez potřeby něco dokazovat.

Vím, že dokud potřebuju dělat, abych necítila – utíkám.
Dělání mě v téhle chvíli odpojuje od bytí.
A přitom vím, že bytí je ten kompas, který mě vede zpátky k sobě.