Někdy stačí málo

Nemám ráda slovo léčitel – alespoň ne ve spojení se mnou. Vzbuzuje ve mně dojem, že se ode mě očekává nemožné, co nejsem schopná splnit. Nejsem Ježíš. A i u něj jsem přesvědčená, že neuzdravil každého jediným dotekem. Pokud bych se měla někam zařadit, spíš bych řekla: jsem průvodce, jsem šaman.

Zázraky se dějí. Ale s vaší spoluprací.
První kámen úrazu na cestě k uzdravení bývá mentální nastavení: "Mně nic nepomůže." A i kdybych se rozkrájela, nepomohu.
Říkáváte mi: "Dobře, já to změním." Ale to, co vás svazuje, je prorostlé skrz celou vaši DNA.
A přesto – kde je vůle, tam je i cesta. S tím už se dá pohnout.

Další věcí je "karma". Neboli: svobodná vůle. Vy sami – vaše Duše – jste si to, co právě žijete, zvolili.
Možná si teď rvete vlasy: "Jaký jsem musel být tydýt, že jsem si tohle vybral?!" Ale nezoufejte. Tímto si procházíme všichni.
Důležité je přestat se situací bojovat.
To neznamená složit ruce do klína a čekat: "Tak dělej, Živote, něco se mnou!"
To znamená: "Ano, stalo se. A co teď můžu udělat pro sebe, abych se z toho dostal?"

A pak je tu víra.
Víra, že se všechno děje tak, jak má. I když to často bolí.
A že se to děje pro mě – ne proti mně. Aby mě to posunulo.

Někdy stačí málo.
Jednou přišla klientka – unavená bojem v práci, smutkem po úmrtí v rodině.
Řekla mi: "Často jsem na vás myslela, ale pořád jsem si říkala, že to ještě zvládnu."
A stačilo pár doteků – a její vnitřní dítě se ozvalo.
Pocítila, jak se cítí nemilovaně. Odstrčeno. Od maminky.
Spustila se vlna slz. Tichých.
Oplakávala svou smrt.
To odpojení, které si zvolila, aby to tolik nebolelo.
Když prolila poslední slzu, jen si tu svou holčičku ve vizi vložila do srdce. A slíbila jí, že už odteď budou spolu.

"Cítím se teď tak zvláštně prázdná. Uklidněná. Měla jsem pocit obrovského světla ve své hlavě, až mě to rušilo."
Během terapie mě poprosila o ještě větší zatemnění. A ručník přes oči.

Bojujeme s okolím. A často hlavně sami se sebou.
Nepřijímáme se, abychom byli přijati druhými. Ale to nefunguje.
Ne úplně.
Jednak ti, od kterých žádáme lásku, mají sami co dělat se sebou.
A jednak máme každý jedinečnou energetickou stopu – a ta nikdy nebude 100% shodná s tou druhého.
A tak, i když od druhých dostaneme hodně, přijetí a láska nám nestačí.
Musíme si ji znovu začít dávat sami.