I slovo léčí

Před časem mě oslovila jedna z mých klientek. Nešlo tentokrát o ni samotnou – ale o jejího strýce, který byl po operaci přeložen na LDN. Měla strach, aby tam "nezůstal", nezemřel.

Mám jednu podmínku, kterou držím už léta: pokud se mnou chce někdo spolupracovat, potřebuji, aby udělal první krok on sám. Stačí napsat nebo zavolat. Není to formalita. Je to vnitřní ano, které mi říká, že opravdu chce. A že spolu vstupujeme do prostoru spolupráce jako dva vědomí lidé.

Za pár hodin mi volala jeho žena. Otevřená, ale unavená, naplněná pochybnostmi, jestli tu péči zvládne. Přišla jsem za jejím mužem do nemocnice – nešlo o těžké komplikace, jen tělo po operaci hledalo nový rytmus. Ale místo podpory a motivace, kterou by člověk čekal, zažíval tlak na pasivitu. Přestával být partnerem, začal být "ležákem".

Mluvili jsme spolu dlouho. A i když jsem se v sobě zlobila na přístup personálu – i na systém, který nedává lidem prostor pro vlastní vůli – byla jsem tam hlavně proto, abych podpořila jeho a jeho ženu. Dala jsem jí konkrétní tipy, kontakty, propojila je s Charitou. Ale hlavně: mluvili jsme. O tom, co je možné. O tom, co ještě může být. O tom, že tohle není konec.

Včera mi volala jejich neteř. Strýc je doma. Sám vyšel schody. O holi, ale šel. A hlavně – chtěl.

"Vdechla jste nám naději," řekla mi.

A já jsem si znovu uvědomila, že to, co někdy považujeme za pouhá slova, může být v pravý čas tím nejúčinnějším lékem. Slovo totiž není jen zvuk. Je to energie, obraz, záměr. A může v člověku rozsvítit jiskru, která strhla ticho, pasivitu i strach.

Moc mi to udělalo radost. Jak málo někdy stačí – aby se něco velkého pohnulo.