O archetypech, temnotě a vnitřním zrání

     Včera jsem narazila na poměrně kratičké povídání o archetypech a otevřela se z toho celonoční práce. Uvědomila jsem si, že "nějaká mužská bytost" mě provází v mém vnitřním světě dlouho. Občas jsem se s ní setkala při šamanském cestování do Dolního světa. I když v tu chvíli měl jinou podobu, tak včera to všechno docvaklo. 

 *

     Existují období v životě, kdy se před člověkem začne otevírat hlubší vrstva reality. Není to "duchovní zážitek" ani "vize". Je to spíš probuzení jakéhosi starého jazyka, který byl v těle přítomný odjakživa – jen čekal, až ho unese vědomí i síla člověka.

Archetypy do našeho života vstupují různě. 

Někdy skrze sny.

Někdy skrze tělo.

Někdy skrze náhody, které náhody nejsou.

A někdy je to náraz: náhlá jistota, která se nedá vysvětlit ani popřít.

     Ženské archetypy často přicházejí jako první. Kálí, Hekaté, Lilith, Morígan – všechny formy syrové, čiré, nesmlouvavé energie, která člověka vede skrze rozpad starého já, aby v něm mohlo vyrůst něco pravdivějšího. Když svou práci dokončí, odejdou, a člověk si teprve se zpětným pohledem uvědomí, že to nebyly "temné bohyně", ale porodní báby duše.

Pak se však někdy objeví něco jiného.

Jiná kvalita, jiný tón, jiná hloubka.

Ne to, co svléká, ale to, co přetváří.

     Mužská temnota – ne stín, ale původní struktura – je jiná. Není dramatická. Není zlá. Není ničivá. Je jako jeskyně, ve které se rodí nový tvar bytí. A její přítomnost je cítit: ne jako představa, ale jako hluboké, neodbytné ano někde uvnitř těla.

Člověk většinou nejdřív neví, co se to děje. A pak to jednou dojde: 

"Aha. To je on."

     Ať už to nazveme Hádés, Plútón, Podsvětní král, archetyp temnoty, nebo hlubina sama – jeho příchod má jeden společný znak:

Staré já už nemá kam utéct.

Nejde o děs.

Nejde o stín.

Nejde o boj.

Jde o přetváření.

     Temnota není prázdno. Je to prostor, kde vzniká život – stejně jako děloha, noc, země, semeno, klíčení. Je děsivá pouze pro tu část člověka, která se bojí změny. Pro duši je to naopak prostor domova.

A když člověk najednou cítí, že se v jeho nitru otevírá "podsvětní sál", není to varování. Je to přijetí. Znamená to, že jeho vědomí už nese dost síly, aby uneslo další úroveň vlastního bytí.

A ano – tento proces je fyzický.

Tělo reaguje. Píše nové spoje. Bzučí. Svítí. Tlak, zvuky, světla, pulz, teplo, chlad.

Je to přepis — nikoli představa.V

 takových momentech je největším darem to, že člověk nemusí bojovat s tím, co se děje.

Stačí nechat tělo, aby dohonilo rychlost duše.

A nechat slova, aby začala růst až ve chvíli, kdy je na to prostor.

Archetypy nemají spěch.

Temnota nikam neutíká.

A duše sama říká, kdy má přijít další krok.