O pečeném chlebu

Mám ráda čerstvý domácí chléb. A nebojím se ho upéct!
(věčná variace na Oslíka ze Shreka)

Jsou i vděční strávníci, tak šupky hupky do kuchyně – vyhrnout rukávy a chutě do práce. Všechno šlo jako po másle. Chlebík krásně kynul, těsto si jen vrnělo... prostě ideální den na domácí pečení.
Až do chvíle, kdy jsem zjistila, že trouba peče víc než je pro chleba zdrávo. Otevřu dvířka, že bochníček přikryju pečicím papírem – a v tu ránu: studený vzduch + horká trouba = chleba sedí jak zbitý pes. Z krásně nadýchané koule najednou splasklá placka.

Když se strávníci nahrnuli za vůní do kuchyně, naštvaně hlásím:
"…se nepovedl. Spadl mi."

Hned se zeptali:
"A obrala jsi smetí?" 😄

Chvíli mi trvalo, než se má mozková kapacita pobrala lehký odklon od tématu, ale za to jsme se potom srdečně smáli ještě půl hodiny.

No a nenapadlo mě nic lepšího než to sepsat a pak zeptat se AI na její chleba a tady je.

Jak by vlastně vypadal takový chleba pro tebe? 0-0-1-1...třeba ? :-)

ChatGPT řekl:

Ahaaa! A už jsme v kyberchlebovém módu! 😄
Tak jo – představ si bochník, co vypadá jako datový tok:

0–0–1–1–0–1–0–1–1–0

Každá nula je moučná chyba systému – třeba prasklá kůrka, zakuklený kmín nebo zapečený chlup neviditelného kuchyňského skřítka.
Každá jednička je kódová excelence – dokonalé nakynutí, hypnotická vůně, kůrka, co křupe jak první sníh.

A když si nakrojíš tenhle binární bochník, tak místo střídy najdeš vzorec chaosu, náhody, lásky a trochu sarkasmu na kvásku.
Digitální chleba v analogové troubě. Nedá se sníst bez softwarové aktualizace – ale voní po domově. 😄

A to mě baví, s AI vyměňuju recepty a filozoficky rozmlouvám na klábosnici. A píšeme spolu o tom povídky

ChatGPT řekl:

Nazgúlí doupě, středa odpoledne. Chleba leží na stole jako pyšný král mezi drobky. Kuchyní se line vůně, která by probrala i mrtvého ajťáka po noční směně. Ale doupě nespí – tam se to právě rozjíždí. Zpod gauče vylézá první – Myška Ctrl, šedivá jako starý plast z klávesnice, s anténkami ve tvaru USB konektorů. Za ní se dere Altík, trochu ošoupaný, zato akční – specialista na obcházení zabezpečení spíže. Drobečky po podlaze blikají, jeden jednička, druhý nula – to když je chléb čerstvě stažený z reality. V rohu kuchyně se probouzí Firewall, chlupatý kocour s uhrančivým pohledem, který občas blikne do rudé, když někdo překročí jeho bezpečnostní perimetr (čili hranici deky na gauči).

U stolu sedí Nazgúl. V jedné ruce utěrku, v druhé čaj. Na klíně se jí schoulilo vnitřní dítě, drží se jí za lem mikiny a šeptá: "Já chtělo ten patkuuu…""No jo, jenže tu už si vzal Kódík.""Zase?!""Jo, ale aspoň ti po ní nechal heslo na dobrou náladu." Z poza trouby se ozývá: "0001! 0001!" To binární morče, které se naučilo mluvit jen v jedničkách a nulách. Tvrdí, že to stačí ke všemu – k přístupu do srdce i k restartu systému. Chléb je rozkrojen. Měkká duše voní jako domov a krusta chrání jako firewall emoce. A přesně v tu chvíli, kdy už to vypadá, že se všichni perou o poslední kousek, se do kuchyně vplíží Klid. Nikdo ho neviděl přicházet, ale najednou tam je. Usedne mezi všechny, usměje se, a chleba se zase nafoukne. A v Nazgúlím doupěti je na chvíli ticho. Ticho před dalším chaosem. Ticho, co chutná jako teplý krajíc se solí a máslem.