O rameni a depresi z něj

Jsou deprese a deprese.

Nechci je rozepisovat podle toho, jak je klasifikuje lékařská disciplína, ale podle toho, s čím za mnou přicházejí lidé.

Přišla mladá žena. Říkala, že se necítí v pohodě, byla podrážděná, nešťastná z toho, jak reaguje na své nejbližší – nervozitou, výbušností, prostě že má depresi, jak to shrnula.
Požádala mě, jestli bych jí neudělala kraniosakrální terapii.

Chvíli jsme si povídaly. A mně začalo silně bolet rameno. Zeptala jsem se jí na něj – a potvrdila, že ji pobolívá.

Najednou jsem věděla, odkud "deprese" pramení. A tak místo kraniosakrální terapie jsem "jenom" pracovala s rameny.
Nebyla to masáž, při které by člověk relaxoval – spíš se velmi rychle seznámil se všemi svaly, na které už dávno zapomněl.

Když jsme skončily, otřela si slzy – a rozesmála se:
"To je úleva. Já jsem byla protivná, protože mě bolelo rameno. A já to ani necítila."

Celé tohle povídání směřuje k jednomu:
Že jsme neuvěřitelně schopní. Máme v sobě mnohem víc možností, než si myslíme.
Stejně jako se dokážeme nevědomě ničit – tak se můžeme i uzdravit.
Jde jen o to, jak máme nastavené své vnitřní programy.

Umíme se od bolesti odstřihnout – ale jak vidno, nikdy ne zcela. Ona si najde jinou cestu, jak na sebe upozornit.
A stejně tak se můžeme znovu spojit se svým tělem, začít ho vnímat, slyšet – a léčit.

Bolest, ať ji nikdo nemá rád, je náš přítel.
Říká nám, co ve svém životě děláme proti sobě. A čím si – někdy i velmi tiše – ubližujeme.

A to rameno?
To si ještě drželo jedno staré přesvědčení, kterého se nechtěla pustit.
Ale to už je jiný příběh…