O snění

Zapomněli jsme se.

Ztratili jsme se v systému.
Naprogramovaní na to, že stačí chodit do práce, utrácet za věci, které vlastně nepotřebujeme, a večer se rozčilovat u televize.
Zapomněli jsme dát životu smysl.
Je to jako v tom vtipu: "Chodím do práce, abych si mohl koupit víno. Víno piju, abych tu práci vůbec přežil."

Zapomněli jsme na sny. Na své touhy.
Kdo si ještě vzpomene, že chtěl ve školce být astronautem? Jezdit ve formuli 1? Stát se zpěvačkou, herečkou, vynálezcem?

Sen není o tom, že nutně sedneme do raketoplánu nebo vystoupíme na jeviště.
Ale můžeme se sami sebe zeptat:
"Kde a komu rozdávám radost?"
"Je v mém životě vůbec místo pro tu tichou, klidnou radost?"
Třeba z toho, že zapršelo. Že mi dnes manželka nachystala svačinu – ne z povinnosti, ale prostě jen tak, protože chtěla.

Hodně lidí je dnes... ne přímo v depresi, ale odpojených.
Odpojených od sebe. Vlastně ani neví, co chtějí. Kdo jsou.

Od dětství jsme slýchali věty jako:
"Z hudby se neuživíš."
"Tanečnice? Nezbláznila ses?"
"Ty budeš doktor."
A nebo naopak: celý svět se musel podřídit tomu, aby se z nás stal nový Lendl nebo madam Curie-Skłodowská.

A tak jsme pomalu začali umírat.
Rezignovali jsme na své vlastní sny. Přijali cizí za své – a ani je nezpochybnili. Jen jsme v nich nešťastní. Nenaplnění.

A pak jednou zjistíme, že jsme skončili s lahví piva u televize. Nebo s pletacími jehlicemi – a nadáváme.
Na lidi. Na počasí. Na svět.

Ale – tehdy, jako děti – jsme věřili, že nás druzí znají lépe než my sami sebe.
Dnes už děti nejsme.
A můžeme to změnit.

Stačí jediné:
Vylézt z komfortní zóny. Vystoupat na hřeben. Vydat se za svými sny.
Nenajdeme je v jeskyni. Jsou ve výšinách.

A tam fouká. Hodně fouká.
Aby ze všech temných koutů naší duše odvál prach a pavučiny.
Ale nevzdat to. Protože ta cesta – ta stojí za to.