Takový normální výlet

V týdnu jsem obíhala kytičky v pergole s hadicí v ruce – konev už nestačila. Po pár dnech tropů jsem měla dojem, že si buduju soukromou mini Kalahari.
Do toho mi mobil zahlásil, že přijede Mladší s Družkou a čtyřnohým mládětem. Trochu jsem se orosila – nový vigvam přece jen není standardizovaný na nájezdy Hunů.
Byli tedy přesměrováni na stařešinu rodu, zda by se jich na víkend neujal. Ujal. O starost míň.

A já se jala meditovat – o sluníčku, o dešti a o tom, kdy se mi jaké počasí bude hodit. A tady přišel drobný zádrhel. Znovu zazvonil telefon – tentokrát Vinaři. Jestli bych neposkytla místo u ohně jinému příbuznému. Jeden kus. "To zvládneme," říkala jsem si.
Jenomže jsem nedokončila tu meditaci.

Ráno mi Starší oznámila, že Mládě celou noc strávilo s hlavou v kýblu. Zrušila jsem návštěvu – příbuzný má být v dalších dnech na dětském táboře – a zajišťuji nocleh v jiném vigvamu. Ještěže je ta rodina tak široká! 😄

S omladinou jsme se domluvili, že spácháme pořádnou túru. A tak jsem pozvala i příbuzného – taková malá náplast.
Praděd jsme odpískali – kvůli vedru a kvůli čtyřnožkovi. Nebylo jisté, že ho vezmou do autobusu, a hřebenovka ve třiceti stupních? To fakt chcete?

Navrhla jsem plán B – kolem říčky vystoupáme na hřeben, dáme kafe v chatě a sejdeme zpět k autu z druhé strany údolí.
Jednomyslně schváleno. Ne že by měli moc na výběr – neznali trasu, klíče od auta mám já. 😇

První krize přišla při výstupu. Družka – ne úplně ideální kondice a nízká hladina cukru – se proměnila z vlídného děvčete v lítou saň. Naštěstí pomohly hrozinky a příslib kávy na chatě. Vyhnuli jsme se tak násilné eliminaci slabších jedinců.

Koupání ve vodopádu, trasa lesem, pití ze studánky, kafe… (tady nás zachránila Družka – zapomněla jsem na své pravidlo o hotovosti a měla v peněžence 6 Kč. "Karty, milá paní, neberu.")

A pak pohodová cesta zpět.

U vodopádu jsem ještě přemýšlela, jestli tam vlézt oblečená, abych se během stoupání chladila. Nakonec jsem to zavrhla. Mokrá budu tak jako tak.
Pomalu jsme se přibližovali k přibližovadlu, které si hovělo ve stínu a v duchu se nám pošklebovalo. Lezou do kopce, aby z něho zase slezli dolů…

A pak se stalo to, co bych prachsprostě nazvala karmou. "Přála sis déšť? Na tu ho máš!"
Ne že by začalo pršet. To se prostě otočil kýbl s vodou. A k tomu pár ukázkových blesků a hromů. I panika byla ukázková.

Zvažovala jsem svá přání – déšť, voda, slunce.
Přála jsem si déšť? Měla jsem ho. Sluníčko? Taky bylo. Koupání? Proběhlo. Les? Byl. Jen ten sníh nám chyběl.
Ale i na to si vesmír vzpomněl – cestou na nás vyskočila cedule s nápisem:
"UTÍKEJTE RYCHLE, PADÁ SNÍH ZE STŘECHY."

Promáčení jako vodníci jsme dorazili k autu. Z nás se kouřilo, slunce zase svítilo.
Omladina stihla vlak do víru velkoměsta, příbuzný byl odevzdán rodině. A já odvezla sebe domů s tím, že to zopakujeme.