Teorie ztracené ponožky aneb volání z červí díry

Mám teorii. Ocenění za ni nejspíš nedostanu – žádnou Nobelovku ani Medaili Za zásluhy o přežití praní. Ale to vůbec nevadí. Protože pravda musí ven.

Ponožky. Už bylo napsáno tolik vědeckých pojednání o jejich mizení v útrobách pračky, že by z toho šla ušít vlastní sbírka. Ale já mám svou vlastní klasifikaci. Praktickou. Ověřenou empirickým výzkumem.

Ponožky dělím na dvě základní skupiny:

• Líné – vejdou do pračky dvě, vyjdou dvě. Nudné, ale spolehlivé.

• Dobrodružné – vejdou dvě, vyjde jedna. A tahle skupina se dále větví:

  a) cestovatelské – mají chuť poznat nové dimenze
  b) expanzivní – chtějí víc. Nejen nový prostor, ale i nový život.

A právě tady vstupujeme do zóny záhady. Věřím totiž, že v každé pračce je červí díra. A ta komunikuje s ponožkami.

Jak jinak si vysvětlit, že jste obě ponožky drželi v ruce, dali je do bubnu, a na šňůře visí jedna? Ta druhá mlčí. Hledí na vás těma svýma… dobře, nemá oči, ale ví. A nemluví. Ani po dobrém, ani po zlém.

A tak putuje do samotky. Krabice. Taška. Šuplík hanby.
Po čase dojde k rozsudku. Přetvořit, nebo zlikvidovat. V tu chvíli – jakoby to vycítila – vrací se. Tulácká ponožka. Nefalšovaný návrat z mise. 

Díky zakřivení časoprostoru a nestálé singularitě v pračce dochází nejspíš ke zpoždění a tak se zásadně objeví až po mé exekuci.

 Pak se toulá naším prostorem naříká a hořekuje, že se na to nevykašlala a nezůstala doma. 

Zatím je to teorie, ale praxe ukazuje, že víc než pravděpodobná. A tak si říkám, že by to alespoň astrofyzici mohli nějak dál probádat? A když to takhle veřejně prásknu, že se otevřou spoje do jiných koutů vesmíru i pro lidi? 

Ne že bych neměla koho tam poslat na nějaký čas na dovolenou a nebo tam uklidit sebe.