Tvoření

"Dávej pozor na to, co si přeješ, aby se ti to náhodou nesplnilo," říkávala moje babička.
Vesmír, Život, Bůh – naplňují přesně to, co si objednáme.

Samozřejmě to má jisté podmínky. Když se třeba na silnici dostaneme do situace, na kterou reagujeme úlevně nepublikovatelnými výrazy a podobnými přáními, nic se nestane. Jinak by lidstvo už dávno vyhynulo.
Je to reakce na stres, ventilace. Asi jako když se pes otřepe, když vyleze z vody.

Nedáváme do toho totiž víru ani přání, že se to má opravdu stát.
ALE!!! "Naval prachy a ženicha, jáááá chciii!" – pamětníci si jistě vzpomenou na oblíbený ruský pohádkový seriál Mrazík (měl přece nespočet pokračování :-D) a Marfušu.
A co dostala? Přesně to, co v sobě měla. Nic.

Pokud tedy ve svých přáních neustále inzerujeme: "Já chci…" – dosaď si cokoliv – bude se zesilovat samotné chtění. A odpověď? "Tak chtěj. Podle libosti. Je nám tvým rozkazem."
Důležité je si uvědomit, že sloveso – tedy akce – tvoří.

Není to tak dávno, co jsme na jednom semináři měli hlubokou meditaci o tom, co nám chybí. Co potřebujeme změnit ve svém životě.
Uvědomila jsem si, že jsem svázaná očekáváními – svými, rodiny, okolí. A tak jsem hodila do placu: "Chci být volná."
Než jsem se stihla nadechnout, přišel rozvod. Jenže to, co mě poutalo, zůstalo.
Trvalo, než mi došlo, že moje skutečná potřeba nebyla "být volná", ale cítit se volná.

Jak to souvisí s uzdravováním?
Kolikrát slyším: "Mně už nic nepomůže," nebo "Doktoři řekli, že to bude tak a tak." A pak to tak skutečně je.

Kombinace přání, víry a emocí je to palivo pod kotlem, které se nazývá vědomé tvoření života.
Je to alchymie – a tam je potřeba přesně dávkovat esence a ingredience. Jinak se nestačíme divit, co jsme si to vlastně uvařili.

A když už jsme u toho tvoření…

Vzpomeneš si na nějakou situaci, kdy jsi něco vypustil(a) z pusy – jen tak, v návalu emocí – a ono se to opravdu splnilo? Možná jsi to bral(a) jako náhodu. Možná sis řekl(a), že "vesmír má divný smysl pro humor". Ale co když je to jen odraz přesné objednávky?

Jedním z klíčů je nelpět na výsledku. Když si v hlavě (nebo při meditaci) pořád dokola opakuju: "Nechci být nemocná," a dávkuju to strachem a přesvědčením – třeba: "Teď mě ofouklo, to zas budou dutiny!" – pak zadávám jasně: "Zánět, prosím."
Slůvko ne se totiž ve vesmírné kuchyni nepočítá. Zůstane jen, chci být nemocná (a program o dutinách jede jak stará gramodeska).

Mám ve svém okolí pár takových mistrů tvořivosti. A jsou vlastně velice úspěšní – jen jejich tvoření běží v negaci.

A tak možná není otázka jestli umíme tvořit, ale spíš co tvoříme – a jak přesně to zadáváme.

Máš takový nějaký prožitek i s uvědoměním si? Budu ráda, když budeš sdílet.