Výprava z přednazgúlí éry

Před mnoha a mnoha časy, kdy černé uhlí rostlo na stromech, ještěrky létaly a trilobiti se váleli na plážovém baru, se v období zvaném přednazgúlí odehrála tato epická výprava.

Pan Otec, jak měl každoročně ve zvyku, zatoužil po horské dovolené. A ne ledajaké – s mláďaty a celou hromadou příbuzných. Kilometry jsme tehdy nešlapali, my je hltali. A s každým ušlým metrem se mezi omladinou začínala sbírat rebélie, ve které jsem měla nemalý hlas.

Vzpoura vypukla při takové "malé" dvacetikilometrové procházce. Slunce tentokrát nepařilo a bouřka nehonila nikoho po hřebeni (tehdy se počasí zjišťovalo podle výšky letu vlaštovek, počtu štípanců, výskytu cumulonimbu a nakonec i pohledem na oblohu a rádiové zprávy). Počasí ideální. Lesní stín, žádné šplhání do kopce, žádné klouzání dolů. Jenže – a to je důležité – procházka podle mých představ vypadá úplně jinak než podle Pana Otce.

Frflající a klackující omladina byla opět vyhnána do lesů, jako malá úlitba byla slíbená hospoda cestou. Na malinovou nemalinovku. Pamětníci vědí. Jenže hospoda byla uprostřed sezóny zavřená. A to už se chystala vzpoura na Bounty. Kapitán výpravy měl být demokraticky svržen do kopřiv, a další kreativní tresty se vymýšlely za pochodu.

Trest však přišel – jen na jinou adresu. Při příchodu na nádraží Pan Otec zjistil, že vlak pojede až za hodinu. "Ale když sebou hodíme, stihneme to na další zastávku!" A tím se trefil klackem do vosího hnízda. Pubertální výprava, v čele se mnou, začala hlasitě protestovat. Že už dost, že tohle fakt ne, a že chceme zůstat.

Mohli jsme. Jenže finance držela druhá strana. Varianta "jít pěšky až domů" taky neprošla. Takže zbývalo co? Uhodli jste.

Vyrazili jsme dál – krok za krokem, s přehazovaným batohem a slovníkem obohaceným o nová pojmenování života, vesmíru a nespravedlnosti rodičovské.

A tehdy to přišlo.

"Víte co?" řekl Pan Otec. "Máte pravdu. Mě už to taky nebaví. Jdeme zpátky. Ale celou túru!" A otočil se.

Ano. Přežili jsme. A dospělí taky – i když bylo na hraně. 😄