Z procházek

Svoje ranní procházky se psovou si okořeňuji různými vjemy, vizemi a rozjímáním. Koukala jsem na psa a hrála si s naším napojením i s tím, jak na to Honey reagovala. Přemýšlela jsem o energetickém poli a o tom, jak s ním pracujeme a nakládáme s ním. Pak mi došlo, že tak jako mi pracujeme s ním, pole po svém pracuje s námi.

A hned se mi otevřela vzpomínka. Zpětně můžu říct, že náš vztah s exmanželem, byl Itálie. To, že to v daný moment člověk nevidí, je jiná.

Byli jsme od sebe a já jsem odjela na kurz. Během přestávek jsem se toulala po horách, meditovala, rozjímala o proběhlých lekcích a uvědomovala si při tom, že nejsem sama.

Že se v tu dobu v mém poli vyskytovali průvodci, strážci nebo učitelé. A ne jeden a v různých podobách. Medvěd, vlk a sokol dobře, těmhle rozumím, ale drak, masožravá kytka? Učila jsem se s nimi komunikovat a vstřebávat jejich "medicínu".

No a při jedné takové vycházce s celou tou suitou jsem se dostala k malému památníčku, kde havarovalo malé letadlo v 60 letech a v něm, byla i malá holčička. A jmenovala se jako já. Rozjímala jsem nad "tou shodou náhod" i nad tím, že jsem si připadala stejně, jako po havarované letadlo.

Starosti o tom, jak to zvládnu, jak uživím sebe a tři děti…. A do toho jsem napřed uslyšela tichý hlásek, "maminko, já se ti narodím a budu se jmenovat stejně." Napřed jsem ztuhla a pak mě to rozesmálo. S kým asi tak, když jsme ve fázi rozchodu a otočila jsem se za tím hláskem.

Stála tam asi desetiletá holčička s andělem, usmívali se a znovu jsem slyšela, "narodím se ti."

Tak jsem se jen usmála, poděkovala za vhled a šla na další seminář kurzu. Prostě jsem to od mávla.

Během pár dní se manžel vrátil z cestování po Ukrajině a přišel říct, jak se měl. Už neodešel a ta holčička má letos 14 let.

Samozřejmě, že náš vztah se prošel určitou proměnou, ale nakonec se definitivně rozpadl.

Co je důležité, že mi načítáme pole a pole nám sděluje, to co je. Čas neexistuje, čas je prostě přítomný, minulost už není a budoucnost ještě nenastala. Prostě je pořád přítomno TEĎ! Zároveň nám byl dán časoprostor, ve kterém máme pěstovat své božství.

S odstupem vidím v události ještě další vrstvu, když pracujeme s vnitřním dítětem, které je často raněné tak, že sotva přežívá nebo ta část nás samých zemřela. Takže to můžu chápat jako nové zrození.