Z rodinných šíleností

Kdysi dávno jsme měli užasnou labradorku jménem Betty a ta vlastní tlapou zachytávala některé pekelné živelnosti naší rodiny. To je jedna z nich.

A tady je její vyprávění.

____________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Miláčci celou cestu točili paničku.
"Proč tam musíme jít?"
"Proč musíme jít tam?"
"Proč, proč, proč…?"

Panička trpělivě vysvětlovala. Klid jí došel v okamžiku, kdy jsem se chtěla servat s vlčandou a Nejmladší převedl jeden ze svých šipek do sněhu a jako obvykle trefil jeden z psích produktů látkové výměny.
Slyšela jsem i jiné termíny než "kerej debil", ale panička míní, že to není příliš publikovatelné. Myslím, že i dlaždiči by ten pestrý repertoár záviděli.

A tím se přesvědčila, že potomci mají plno energie. Tím pádem sešlo z kratší verze procházky a bylo demokraticky, paničkou rozhodnuto, že si nezasloužíme žádné ohledy a půjde se delší trasa.

V lese se panička poněkud neúspěšně snažila s Prvorozenou navázat debatu na téma spolužáci, spolužačky a kdo se jí z těch spolužáků líbí… a ta tématu statečně odolávala.
"Hele mami, Bettyna žere hovno," a tak podobně.

Dobrodili jsme se na naše oblíbené kochací místo v lese.
Panička navrhla: "Budeme válet sudy?" a zalehla do sněhu.
"Mamí, ty taky děláš blbiny?" kroutil hlavou nevěřícně Nejmladší.
A dělali je všichni. Klouzali se po zadku, ve stoje, váleli sudy… a já se mohla zbláznit radostí.

Zeshora to vypadalo, že v úvoze na poli je vyšlapaná cestička.
Velký omyl.

Když se všichni dosyta vyklouzali, panička vydala povel: "Jedeme dolů a pak domů. Půjdeme tou stezkou."
Jenže líp se to řekne, než udělá.

Když se chtěli postavit zas na dvě (čti: chodit jako lidi), zjistili, že to nejde. To, co se tvářilo jako stezka, stezka nebylo – jen sníh, který zakryl potůček, na který šéfová smečky zapomněla. Zapadli do sněhu až po pás.

Já jsem se tedy bavila královsky, když jsem je sledovala, jak se snaží dostat tam, kam potřebují. Zhruba kilometrovou trasu byli nuceni absolvovat po čtyřech.
Panička si cestou libovala, že má každá noha místo boty svůj soukromý bazén.

Nejmladší se úspěšně zbavil psího razítka z bundy a Nejstarší se přidala k paničce s potopou v botách.

Když jsme dolezli ke statku, paní tam žijící zažila šok. Odnikud se najednou objevily čtyři promáčené příšery, jedna řvoucí:
"Pohyb, ať se nenastydnete!"

"Mami, myslíš, že můžu jít domů potokem? Ono už je to vcelku jedno," zkoušel trpělivost paničky Nejmladší.
"Ono by to asi bylo jedno," usoudila panička, "ale nevím, co by tomu řekla tvoje imunita."

"Mami, tak nevím, jestli mám Prostřední závidět, anebo jestli má Prostřední závidět nám," dumala Nejstarší.
"No, já si myslím, že ona nám. Myslíš, že na to hned tak nezapomenete? Jako na tu hřebenovku v bouřce? To byl taky dost dobrý zážitek. Nebo myslíš, že na to zapomeneš?"
"To asi ne… tak jo, tak to nám musí závidět," rozhodla se Nejstarší.

Doma se páneček netvářil vůbec nadšeně, když nás viděl.
V soutěži o vodníka dne nevyhrál nikdo – nebo všichni. Kdo je víc mokrý a kde všude…

Já jsem se sebou vysoutěžila a vyhrála titul prasopsa.

Záchrana Nazgúlů proběhla rychle. Byli vrznuti do horké vody a ta šílenkyně, co tu cestu zpunktovala, dostala ferneta. Teprve pak došlo na otázky, jestli jsme byli na bazéně, nebo kde vlastně.
Ne, jen na procházce. Řadící se mezi ty šílené. :-D

Betty, vlastní tlapou

P. S.:
Panička má pěkně odřené nohy. Vypadá to, jako kdyby ji pustili z káznice a měla tam po celou dobu pobytu na nohách okovy. Dnes si radši vzala tenisky a pochodovala výhradně po cestách.